Lidé chovají domácí zvířata již po tisíce let. Nejprve sloužila především jako zdroj potravy, později začala být využívána pro práci, z některých se pak stali domácí mazlíčci. O užitečnosti domestikace tedy rozhodně není sporu.
Zdálo by se tedy jasné, že se lidé pokusí domestikovat co nejvíce druhů. Koneckonců, prakticky každý z nich má co nabídnout. Když se však nad tím zamyslíme, zjistíme, že se to podařilo jen u velmi málo z nich. Ve většině případů tyto pokusy selhaly, a to i v moderní době, kdy o zvířatech víme mnohem více.
Typickým příkladem mohou být velké kočkovité šelmy. Zde jediná, kterou by šlo považovat za alespoň částečně ochočitelnou, je gepard. Jistě, lidé chovají například lvy či tygry jako domácí mazlíčky, avšak rozhodně nelze říci, že se jedná o domácí zvířata.
Stejně tak tomu bylo s opicemi, především s veleopy. Lidé viděli jejich inteligenci, chápavé ruce s šikovnými prsty a pomysleli si, že by se dali velmi dobře využít. Veškeré pokusy však selhaly, a to i přes to, že například šimpanzi jsou poměrně často chováni v laboratořích. Přes všechny snahy se stále jedná o divoká zvířata.
Důvodů, proč tomu tak je, najdeme více. Tou první, kterou si většina lidí neuvědomuje, je fakt, že by se mělo jednat především o sociální druh. Velké kočky bývají většinou samotářští lovci, a ti si mnohem obtížněji vytváří vazby, ať už na jedince svého druhu či na člověka.
Také se musí jednat o zvířata, která nemají příliš velké dispozice k agresivitě. Při ohrožení by měli volit spíše útěk, než útok. Určitá plachost je také výhodou. V neposlední řadě by si mělo udržovat své doupě čisté. To je například problém s liškami. U nich se sice podařilo křížením dosáhnout příjemnější povahy, avšak v podstatě je nelze naučit venčit se na určeném místě, ať už venku či na kočičím WC. Je potřeba poznamenat, že kompletní domestikace je skutečně dlouhodobý proces. Proto by nás nemělo překvapit, že jsme v posledních letech neochočili žádný nový druh. Je to totiž skutečně běh na velmi dlouhou trať.
